Dobrý den, Orwelle!

26 05 2010

Příručka tvrdí, že odchylky od „normálnosti“ jsou nemoc, lidé zastávající jiné než normální / hromadné postoje mohou být hospitalizováni v psychiatrických ústavech.George F. Will

Peter De Vries, nejvtipnější americký romanopisec, zemřel před 17 lety, ale jeho postřehy ohledně kulturních slabůstek této země stále pobaví. V novele z r. 1983 spatřil u americké terapeutické kultury tendenci udělat z charakterových vad nemoci:

„Jakmile jsou věci jako osobnost zpochybněny a přijde krize středního věku,“ napsal De Vries, „jejich hlášené případy pak neustále skokově rostou.“ A také: „Rychlé prostředky komunikace sebou přinesly psychický rozpad v dosahu většiny provinčních kalných vod, takže velká metropolitní centra a vzdělané kruhy je již nemusí považovat za své výlučné vlastnictví, ani si tříbit slovník na jejich zvláštní zatuchlosti.“

Život se opět chystá napodobit De Vriesovu literaturu. Čtvrté vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních nemocí (DSM), psychiatrické encyklopedie údajných duševních „nemocí“, je revidováno. Šestnáct let od poslední revize bylo zjevně bohatých na vytváření nových postižení. Tato revize může zvětšit zmatek u morálních kategorií.

Dnes DSM definuje „opoziční vzdorovitou poruchu“ jako vzorec „negativistického, vzpurného, neposlušného a nepřátelského chování k představitelům autorit“. K symptomům patří „častá ztráta ukázněnosti“, „časté vědomé štvaní lidí“ nebo „častá nedůtklivost“. DMS opomíjí tento symptom: „je to pubescent“.

Tento DSM definuje jako „poruchy osobnosti“ atributy, které byly kdysi považovány za vadu charakteru. „Antisociální porucha osobnosti“ je „neprostupující vzor neúcty… k právům ostatních… necitlivost, cyničnost… a nafouklé a arogantní sebehodnocení“. „Předstíraná porucha osobnosti“ je „nadměrná emocionalita a usilování o pozornost“. „Narcistická porucha osobnosti“ znamená „velkolepost, potřebu obdivu… vychloubačnost a domýšlivost“. A tak dále.

Pokud je nějaká charakterová vada nebo emocionální bouřlivost „nemocí“, podobná fyzické nemoci, pak musí být upraveno i právo. Podle federálního zákona k „nemocem“ patří jakékoliv „duševní poškození, které významně člověka omezuje nebo omezuje jeho hlavní životní aktivity“; k „duševním poškozením“ patří „emocionální nebo duševní nemoci“. Takže být nervózní by mohlo být předmětem práva. (Viz výše „antisociální porucha osobnosti“).

Revidovaný DSM údajně zařazuje také „poruchu nestřídmého jedení“ a „hypersexuální poruchu“ („mnoho času“ věnovaného „sexuálním fantaziím a potřebám“ a „plánování a provádění sexuálního chování“). Co se týká dětí, může zde existovat „nepravidelná nálada s mrzutostí“.

Tato poslední kategorizace ilustruje, kolik je v kategorizaci chování v sázce. Extrémně vznětlivé nebo agresivní děti jsou často diagnostikovány jako bipolární a jsou léčeny antipsychotiky. To může být škodlivý omyl, pokud léčba formou modifikace chování může problém zmírnit.

Dalším nebezpečím je, že dětské excentričnosti, někdy nerozlišitelné od kreativity, mohou být onálepkovány jako „nemoci“, které je třeba „léčit“. Pokud by se 17letý Mozart pokusil složit své koncerty dnes, mohl by být diagnostikován hyperaktivní poruchou nedostatku pozornosti a nadrogován do sterilní normálnosti.

Navíc tento intelektuální chaos může být důsledkem medicínského hodnocení charakteru. Dnešní terapeutický étos, který oslavuje léčení a haní posuzování, vyjadřuje liberální sklony předpokládat, že zločin a další problematické chování odráží sociální nebo biologickou příčinu. Zatímco osvobozuje od individuální zodpovědnosti, také jedince připravuje o osobnost a morální důstojnost.

James Q. Wilson, vynikající americký sociolog, poznamenal, jak „výmluva zneužití“ ohrožuje právní systém a morální rovnováhu společnosti. Ve čtvrtletníku National Affairs (Budoucnost viny“) Wilson poznamenává, že genetika a neurologie zdá se tvrdí, že sebeovládání je více oslabeno – možná do bodu zániku – než naše právní a etické tradice předpokládají.

Část mozku, která stimuluje vztek a agresi, je větší u mužů, než u žen, a část, která potlačuje vztek, je u mužů menší, než u žen. „Muži,“ píše Wilson, „nikoliv z vlastní vůle, jsou mnohem náchylnější k násilí a mnohem méně schopni ovládání, než ženy.“ To nicméně nezprošťuje násilné muže viny. Jak Wilson říká, biologie a prostředí spolu vzájemně reagují. A do sociálního prostředí patří morální zásady, někdy kodifikované v zákoně, ohledně očekávání, co je naší povinností si přát, že bychom si měli přát.

Je vědecky rozumné říct, že veškeré chování je v jistém smyslu způsobeno. Ale společnost, která si myslí, že vědecký determinismus uděluje osobní zodpovědnosti statut chiméry, musí vzít v úvahu její absurdnost, nejen aby odsoudila mravní zkaženost, ale také aby velebila ušlechtilost. Takový morální zmatek může pramenit z přehnaných představ o tom, co věda učí, nebo může učit, co se týká biologických s prostředím souvisejících kořenů chování.

Nebo – revidenti DSM, registrujte prosím – může tento zmatek pramenit z názoru, že normálnost je vždy zjevná a normativní, což znamená vhodnější. A z názoru, že odchylky od ní by měly být považovány za „nemoc“, kterou je nutno „léčit“, spíše než je stigmatizovat jako přestupky vůči platným morálním normám.

Zdroj: http://www.osud.cz

Pozn. jm: Ano, inspirace tímto paragrafem je zjevná a byl, naštěstí neúspěšně, připravován zřejmě i na českého prezidenta Klause. Vždyť kdo může dneska být proti Lisabonské smlouvě? Jedině duševně nemocný magor. Nebo jsou magoři ti všichni ostatní?

Advertisements

Akce

Information

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s




%d bloggers like this: