Úděl český. Prezident beztrestně vydírán

29 04 2010

Jan Zeman


Nezastává prezident politické názory pučistů a nepodepíše Lisabonskou smlouvu? Vymyslíme mu nějakou duševní chorobu a zbavíme ho svéprávnosti!

Co má současná situace společného s obdobím po okupaci 1968? Zdánlivě nic. Vše je přece normální jako normalizace. A nikde žádný tank. Tedy kromě těch pánů v Lihovém domě a podobně…

Uplynulo už tolik let od slavné polemiky o českém údělu, vzniklé po okupaci 1968. Aktéři: Milan Kundera je dnes Francouzem, povýšil a ověnčen čestným občanstvím Brna cítí se „evropanem“; Václav Havel, který když se lidé chtěli z Čechoslováků udělat zase zpět Čechy a Slováky byl poprvé demokraticky nezvolen, ale odstoupil až když mu Slováci vyhlásili nezávislost, míří nyní ještě výš – těší se na světovou vládu a chce z nás prý „skrze média vychovávat tolerantní světoobčany„. Češi se o svůj úděl už nedělí než s Moravany a Slezany, protože Československo už neexistuje, zato jsou přiděleni pod správu euro-byrokratů, kteří z nich spolu s těmi českými bez přílišného ptaní a ohledu na elementární právo sebeurčení udělali povinné prý euro-občany (z oněch práv jako být legálně zabit při protestech apod. mají prý nezávaznou výjimku) – snad ve snaze je současnému Kunderovi s Havlem ideově i pohnutými životními osudy přiblížit, či naopak ještě na větší hony jejich četným privilegiím existenčně vzdálit.

I.

Abych tuto úvahu „po čtyřiceti letech“ nějak uvedl, a protože už jsem mu odpustil, vzpomínám na bizarní příhodu, jak mne Milan Kundera v polovině prvního desetiletí 21. století udal Dilia – tedy prosím téže agentuře, která se ho na počátku normalizace snažila dokopat, aby se vzdal autorských práv na své knihy v zahraničí – že jsem přeložil (samozřejmě kvůli blbosti a jedné holce, co mi Kunderovu knihu strčila do ruky, jako již předtím několik holek, a já, protože mi to už bylo divné, se rozhodl konečně zkusit pochopit důvody, co že se tím myslí, a hodilo se mi to také k hledání porozumění jednodušší francouzštině, ne samozřejmě že bych to jakkoli kdekoli zveřejnil) poslední z jeho francouzsky psaných – mám-li použít onoho obratu z onoho slavného článku „protičeských“ románů: L’Ignorance (česky Nevědění) -o nemožnosti návratu (opatřený mnou obálkou s modrou fotografií Nostalgie, díla českého umělce kubánského původu Federica Diaze, inspirovaného stejnojmenným dílem Andreje Tarkovského, natočeném v emigraci a končícím oním obrazem gigantické zříceniny gotického chrámu bez střechy s chaloupkou vzpomínky na domovinu kdesi na východě pevně uzavřenou mezi jeho zdmi, obraz údělu vyděděnce uprostřed světa podsouvaného mu za jeho), vlastníma rukama vytištěnou a svázanou knížku jsem zabalil do zrcadlového papíru s nápisy „to zrcadlo je ale blbé slovo a samo že žert také“ a spolu s pamfletem „Úvod do blbosti“ namísto dopisu ji osobně jednoho lednového výročí mého života dovezl do Paříže a zanechal u jeho vydavatele na bulváru Raspail, abych si z velebeného mistra vystřelil – pak mě naháněl jistý Srstka, šéf oné Dilia – i poté, co jsem celou legrační záležitost vysvětlil pí. Kunderové i jemu – vyhrožoval mi dalším udáním a sledováním, že prý jsem porušil Kunderova autorská práva – a ještě i půl roku poté, co jsem  mu písemně příkře a pevně – neboť jsem se ničeho zlého nedopustil ani to neměl v úmyslu – odmítl splnit jeho naprosto nesmyslné podmínky, které si vůči mě kladl – jinak prý věc předá policii –  mě otravoval jeho advokát – prostě zase někdo jako v onom slavném románu v žertu někam něco napsal, úřední šiml se dal vážně do pohybu a na prr už neslyšel.

Vzpomínám si rovněž, protože blbost se odpouští blbě, jak jsem, o rok později, po jeho vogonském přípisu (adresovaném mi i poté, co jsem rezignoval věc jakkoli řešit, neboť jsem pochopil, že jsem narazil do tupé totalitní instituce, považujíc ji mylně předtím za kulturní) – cvičně také udal Jakuba Patočku také pro porušování autorského práva proto, že cenzoři jeho literárního plátku LtN nevybíravě promazali (ano v LtN prosím pod Patočkovým vedením cenzurovali i vydávanou korespondenci) a „korekturou“ opatřili vícerými chybami mé dopisy právě na obranu autorských práv Milana Kundery před zveřejňováním jeho knížek na internetu pro LtN ode mě objednanou polemiku proti člověku, který vehementně ono pirátství schvaloval spolu s drtivou většinou přispěvatelů preferujících zřejmě špatné překlady Kundery z angličtiny (jakoby nestačilo, že ty jeho knihy jsou občas špatné samy od sebe) do diskuse k mému předchozímu článku „Bohorovnost blbosti“ na ono téma – článku, který chtěl už v titulku zcenzurovat p. Čulík z Blistů, pro něž byl původně napsán -že prý „blbost“ je sprosté slovo, a že prý tam mám napsat „hloupost“, nebo tak něco, a který jsem tedy nakonec vydal bez cenzury na Neviditelném psu – článek napsaný poté, co jakýsi taképřekladatel Kundery anonymně přeložil jeho francouzsky psaný román L’Identité do češtiny z anglického překladu Lindy Asher, nasekal v něm pochopitelně více chyb vzniklých interferencí s angličtinou, než byl počet vět textu, a vyvěsil ono dílko na Blog-spot, odkud jej vědom si své internetové nepolapitelnosti odmítal stáhnout, a odkud jsem cvičně pak onen literární podvod středoškolometského překladu překladu v průběhu pár minut dostal osobní intervencí u firmy Google, které onen Blog-spot patřil -potom, co ona Dilia, která prý chrání ona Kunderova autorská práva, nebyla ani po více než měsíci schopna učinit to samé, neboť tam buď neumí telefonovat, nebo anglicky, nebo ochraňovat autorská práva, zato očerňovat a zviditelňovat se za použití Kunderova provařeného jména v televizi skvěle – udal jsem onoho Jakuba Patočku – jehož plátek byl mezitím pod jeho vedením přiveden zu grund, pak zašmelen ČSSD, načež vedení prý dokonce připadlo bývalému agentovi pro boj s vnitřním nepřítelem – Patočku, který o rok později – kdy byl Kundera (v době těsně před volbami) udán oním „paústavem“, že prý udával – psal najednou svou obranu Kundery na stránkách toho samého plátku – co rok předtím cenzuroval mou obranu práv Milana Kundery – a navážel se tam do Václava Havla, že prý Kunderu nebránil (čemuž jsem se nedivil, proč by ho bránil, vzpomeneme-li si jak svou „tlustou čárou za minulostí“ chránil estébáky a komunisty, z jejichž řad Kundera přece tak zázračně unikl, pardon byl vícekrát vyhozen a k stb ho tedy asi taky nebrali); a já se toho samého času pokusil neúspěšně přesvědčit Britské listy, vedené známým kunderobijcem, a zveřejňující jeden článek o kauze za druhým -aby si v pár minutách případné návštěvy Národní knihovny zjistili základní fakta z dobových jízdních řádů a o tehdejším bydlišti dotyčného Kundery, které by onu „paústavní“ verzi udávných událostí možná velmi zásadně zpochybnily – namísto aby si z oné udávací kauzy činily vítaný generátor čtenosti – za což jsem byl obratem z kádru autorů Blistů definitivně sprostě vyhozen známým socanem dříve komunistickým parazitem Kotrbou (majícím mj. ve svém kolektivistickém zápalu autorská práva v opovržení rovněž), zatímco Patočkův případ – jasného cenzorského porušení mých autorských práv k mým textům v polemice na obranu těch Kunderových (ze kterých mj. vymazali i onu nelichotivou pravdu o Dilia a dodnes tam spolu s chybami nechali onu lichotivou lež – ačkoli na to, že se jedná o lež, byli LtN i autor onoho textu Viktor Janiš upozorněni ještě předtím, než jeho text vůbec vyšel) – případ, který už samozřejmě mezitím vyšuměl do ztracena.

Tento příběh ve dvou zde záměrně velmi spletitých souvětích napsal onen známý absurdní dramatik život. Uvádím jej pro zajímavost, a že jeho společným jmenovatelem je zmatení, neúcta k pravdě, člověku, k jeho jazyku a jím psanému i myšlenému právu.

II.

3. listopadu minulého roku „neimperiální impérium“ Evropského svazu po dlouhých politických tahanicích a proti vůli možná i většiny národů Evropy a každopádně většiny českého národa a jeho prezidenta nakonec bez tanků, ale zato za vydatného přispění místní páté kolony definitivně pohltilo český stát. Ačkoli je právní platnost tohoto faktu nanejvýš sporná – neboť prezident už veřejně prohlásil, že byl k podpisu Lisabonské smlouvy přinucen, a veškeré právní akty s tím spojené by byly tedy nejspíš de-jure neplatné a nevymahatelné u žádného soudu proti nikomu – fakticky tento den ukončil další krátké období samostatnosti našeho státu – neboť koho jaké právo ještě zajímá, že… Událo se to bez toho, aby davy protestovaly v ulicích, bez toho, aby kromě otevíraných šampusů na hujerských kampusech padla do všudypřítomného trapného ticha „pomnichovského“ jediná rána, bez toho, aby zrádci byli hlasitě nazváni zrádci, sralbotkové sralbotky, bez toho, aby se tomu alespoň slovem bránilo více než hrstka věrných odkazu těch hromad padlých, kteří zde i onde za onu samostatnost a svéprávnost rozhodovat si své vlastní věci a nalézat vlastní právo, tedy svobodu, v průběhu celého posledního více než tisíciletí bojovali.

Čistky od posledních mohykánů obrany národní svobody začaly téhož dne a můj kolega Adam Bartoš, který se velmi zasloužil o informování české veřejnosti o Lisabonské smlouvě, byl vyhozen z iDnes – že prý pro jeho styky s hradem. Byl to on, který v průběhu několika týdnů předtím získal unikátní důkazy o zcela vážně míněném spiknutí směřujícímu k ničemu menšímu než státnímu převratu v České republice. -Nezastává prezident politické názory pučistů a nepodepíše Lisabonskou smlouvu? Vymyslíme mu nějakou duševní chorobu a zbavíme ho svéprávnosti! Z chronologie celé věci je víceméně jasné, že iDnes zdržovala jejich zveřejnění a nakonec, aniž by je vydala, Adama Bartoše vyhodila, přesně v den, kdy k onomu palácovému puči za vydatného přispění politických elit napříč spektrem došlo, včetně onoho zbavení svéprávnosti prezidenta jakož i celé ČR z moci úřední a bez odvolání. Důkazy Adam Bartoš později za ostentativního nezájmu velkých médií zveřejnil jinde, za což na něj nyní – jaký zdánlivý paradox – pučisté prý podávají trestní oznámení – že prý porušil jejich soukromí a nezeptal se jich předem, zda tyto důkazy příprav těžkých zločinů proti svobodě a státu, za něž by mohl být u nás uložen i trest doživotí, smí zveřejnit – a šermují při tom nesmyslným paragrafem, vyčteným zřejmě z tradičně nesmyslů plné Wikipedie.

Osobně mi situace svým smradem a nechutností zase připomíná ty, kdy naši zem – jejíž obyvatelé tolikrát pozvedali hlavu z nesvobody a pomalu začali po letech vymývání mozků k podřízenosti zjišťovat, co svoboda je, aby byli pak znásilněni obludným molochem – opět zabrala jakási další vrchnost. A i tentokrát velice již prolezlá dekadentní hnilobou. Proto jsem si vzpomněl na onu slavnou polemiku z doby po poslední takové události a rozhodl se na ní navázat, ačkoli se to může zdát opět pošetilé a marné.

Chtěl bych nicméně poznamenat, že ať už je tato má snaha chápána jakkoli, čím není, tedy pokusem řadit se po bok výše zmíněných velikánů. Jednak kdo jsem já? A také nechci házet kamenem – člověk je člověk, každý jiný, nikdy strůjcem ani mírou všeho. A také proto, že jejich charakter a názory, mi v obou případech způsobují občas už řekněme závažné žaludeční obtíže (přestože jim samozřejmě přiznávám výjimečný talent oblbovat zástupy, za který sklidili velký úspěch, hlavně v cizině, kde nikdo nenesl žádné moc následky jejich působení a jednalo se tam vlastně o maskoty) a jejich diskurs mi dnes připadá být jen vesměs kýčovitě směšnou, občas smutnou karikaturou sebe sama, a mám-li za svůj názor sklidit posměch naivovi – který by snad třeba kulturu a moudrost měl za cíl jako tehdy snad Kundera – posměch, který prý tak „léčí“ komplexy, jak kouzlem nechtěného patrno ze závěru Havlovy dávné polemiky, budiž.

III.

Cézar je mrtev ať žije cézar apod. bylo heslem zítřka dob otroctví po (často násilné) výměně personifikovaného boha imperátora a před nálezem Boha univerzálního, který z otroctví vyváděl. Bůh je mrtev (ať žije stát) se stalo heslem zítřka převratného 19. století. Stát a národ je mrtev (ať žije internacionála) se stalo heslem zítřka rudě krvavého století dvacátého. Co bude heslem zítřka té přítomnosti, ve které žijeme? Svoboda je otroctví (ať žije superstát a Gaia) aneb zas Vivat Imperator, jen na poněkud větším prostoru než kolem rybníku Středozemí a s otroky zcela propadlými klamu vlastní svobody? Svobody bez vědění, co to je, a bez boje proti bojení.

Kdesi jsem snad četl bonmot, že základní hodnotou pravice je pravda a právní stát, zatímco principem levice stoupnout si do fronty na levné kubánské pomeranče. Musím k tomu podotknout, že ač levicové názory vesměs vůbec nesdílím, skutečnou levici politickou, tedy zástupce skutečně se na jejich straně zasazující za lepší vyhlídky těch chudších, místo starání se především o své malými domů nadité peněženky měšťáků vydávajících se za tribuny lidu, jsem nikdy v opovržení neměl, neboť věřím, že spravedlnost je možná jedině, jsou-li zájmy všech vrstev rovně zastoupeny při nalézání a tvorbě práva. Takové zřízení nazývám republikou nebo konstituční monarchií. Shrnu-li to: tedy žádný stát jednoho názoru, jedné ideologie, jedné předem nalinkované budoucnosti.

Ale že pravda je něco jiného než levárna, je pravda. Vážně, co dokáže zotročit lidskou duši natolik, že dokáže uvěřit, že farao je bůh, či naopak uvěřit, že bůh neexistuje? Jak věřit nevěřícímu? Jak věřit tomu, kdo káže vodu a pije víno? Jak může třeba spolek pojmenovaný se po bájném pachateli samých leváren proti lidem i bohům Sisyfovi, odsouzeném potom prý bohy k nezáživnému věčnému valení, hodit balvanem zrovna po Hájkovi za víru v Boha a že nepochází z opice? A zcela zřejmě především aby tím v éře globálních podvodů, proti nimž prezident v rámci svých možností vystupuje, zoufale ukázal, jaké že prý to bludaře má kolem sebe. Nepřipadá vám to poněkud zbloudilé až obludné? Jako Planeta opic.

Kdosi pojal čecháčkovství jako: „Co jsme se nakazili světovostí, je pro nás, čemu říkáme svět, stále předlohou a vzorem. V čecháčkovi je pevně zakořeněn názor, že každý český vůl, sotva vstoupí na americkou půdu, stává se menším volem, ba přímo příkladem hodným následování, a jestliže pro něho horují Francouzi, Italové, západní Němci, ba i sami Severoameričané, jak by nám to mohlo ujít, jak bychom pro to neměli hořet i my!“ Bylo to proneseno v přímé souvislosti s Kunderou a stojí za zmínku, že právě pan ehm smysluplný Havel nás za čecháčkovství často kárá. Není ale právě on s jeho činností pro různé ty (neo)kolonializační spolky humanitárních bombarďáků a s jeho věčným moralizováním stále častěji přímo ukázkovým příkladem takového čecháčkovství? I hle, zde možná nacházíme jeden znak našeho údělu: Vždy se odkudsi kde se vzal tu se vzal jak Švejnar, vyskytne někdo, kdo nám říká, že nejsme takoví a makoví, a že máme být onací a světácí, a když ne, tak jsme čecháčci záprďáčci, a někteří tací nám v tom jdou i příkladem a zároveň nás okřikují, aniž by sami sebe umravnili. A spousta lidí jim to na základě stejného paradoxního principu žere, a zřejmě i protože tu pravdu a lásku do zblbnutí opakují v našem cizím tisku. Svět bez vlastní vůle a představy, svět předlohy a vzoru. Vlastně jen přívlastek vzorového svazu byl změněn.

IV.

Onehdy jsem z první ruky slyšel příhodu, jak jistý Mirek ze Vsetína prý někde něco opsal a pronikl s tím až na VŠE, kde to tento strojník absolvent vojenského gymnázia natlačil studentstvu, načež prý někde potkal jistého Vaška a oznámil mu s vítězoslavnou hrdostí, že už také přednáší na VŠE. Vašek kroutil hlavou a obracel oči v sloup. O tom, že Mirek často působí dojmem slabšího ducha a častěji než je zdrávo používá jakoby (neo)nacistického slovníku se ví i jinde, a že evidentně spolupracuje na volebním vítězství socdem se (kromě něj?) ví už dlouho. Občanské demokratické jednání o jeho odstranění nicméně přišlo kupodivu až poté, co vznikla dobře živená hysterie, když řekl, že premiér je „Žid a uhne ještě dřív“ (nevšiml jsem si, že by Židé ve svém státě drtivé přesile kolem uhýbali, jako Mirek v tom našem bývalém, nicméně podívejte se na záznam – ve vší úctě jestli zrovna toto pana Fischera dožralo, nebo prostě dá na to, co říkají bulvární plátky se svými účelovými kampaněmi, tak nemá na postu premiéra co pohledávat – protože je zřejmě ještě větší měkejš, než vypadá). Jednání dopadlo tak, že se Mirek demograticky rozhodl zůstat ve funkci a prý držet už klapačku, načež to zase nedodržel a odstoupil z kandidátky a nastrčil za sebe hnedle svatého Petra. Mezitím z něčeho pateticky odstoupil i jistý známý Sralbotka. (U toho si vzpomínám na další příhodu z první ruky, jak se ho můj kolega jednou v Senátu zeptal: „Proč se tak bojíte neschválit Lisabonskou smlouvu?“ Na to nasadil vysloveně vyděšený výraz, kroutil hlavou a koulel očima, lomil rukama a vykřikoval: „A co potom? Pánové, day after, day after!“, pak po irském referendu dělal v Lánech ramena, zřejmě ale posiloval, aby pak zase samozřejmě poslušně zvedl ručičku, prý prezidentský kandidát…) Bohužel skoro by se zdálo, že předvolební průzkumy jsou nyní skoro už vyhazování peněz.

Na druhé straně jsem ale také slyšel jinou příhodu o jistém Jirkovi z Olomouce, že prý bude hájit zájmy sociálně slabých. Ano nejen v sociálnosti je Jirka skutečně slabý. Jezdí v autě a chodí v šatech a botách na něž nikdo (pánové!) jen tak nemá (jeho dcerka je má od Diora). Slyšel jsem rovněž jinou příhodu z první ruky, jak tento Jirka, který kde se vzal tu se vzal jak Švejnar, nikdy neměl žádný mandát resp. nebyl zvolen (ačkoli zmíněný Kotrba lživě uvedl na Blistech po posledních volbách, že mandát měl, a dodnes tam i přes žádost o opravu ona lež visí – nebo že by socanští novináři ani nevěděli, kdo za jejich stranu byl zvolen do parlamentu? Ve skutečnosti jediné celostátní volby, ve kterých Jirka vůbec kandidoval, byly senátní volby 2000, kde získal 4026 hlasů.) Jirka nebyl těsně předtím v lednu zvolen ani za předsedu socanské buňky v Praze a najednou se stal v dubnu 2005 premiérem. Raketová kariéra na někoho, koho kdy volilo 4026 lidí, nemyslíte? Pak s podobně nikdy nezvoleným rozvědčíkem Frantou už v ČR jen dělali ostudu a dluhy, a po vzoru jistého zkorumpovaného Standy (tč. prý majitele garsonky na Floridě) zneužívali prý proti pošlapávání luk u dálnice policejní moc  k (eko?)terorismu – přivezli si na mladé lidi tehdy kromě nepovolené munice i ten tank a kromě speciálních policejních jednotek určených k něčemu zcela jinému psychopaty vytahující na neozbrojené lidi pistoliobrněné transportéry, že to největší davy od sametovky opět pohnulo k protestům proti policejnímu státu (A byl to i onen Kotrba, který zpočátku stál proti „zásahu“ na Czechteku 2005.), ke kterým, nutno připodotknout, se přidali i Havel s Klausem. Organizátoři protestů byli ale záhy infiltrováni provokatéry a informátory, prohlášeni za extrémisty a některým prý chtěli zabavit pas, aby nemohli vycestovat. Vše v režii Franty „duchovního-disidenta-rozvědčíka“. Nejen že ony pány Jirku s Frantou, kteří tehdy neměli žádnou imunitu, pak samozřejmě nikdo nezatknul, ale samozřejmě se pak  ještě nominovali na správná místa kandidátek a konečně byli oním podivným poměrsystémem opatřeni mandátem, ačkoli volby naštěstí ještě těsně prohráli. Z první ruky mám rovněž třetí čerstvý příběh o Jirkovi – jak chodí po mítincích a nechává si v příkrém rozporu s občanským i trestním zákonem fotografovat své politické odpůrce. Že vám na tom všem něco nesedí? Jak to, že nesedí? Je to tím, že už nejsme právní stát a estébácké manýry zase kvetou, takže osudná dvacítka letopočtu, plodící převraty, je možná zase zde?

Je to tedy skutečně tak, že úděl českého národa i v době oné slavné demokracie je vždy takový, co si udělí resp. zvolí, jak se nám kdysi snažil namluvit Havel? Nebo se zde příležitostně hraje hra, která s demokracií nemá opět nic společného? Podobně jako s ní nic neměla společného ona demokracie lidová, dokonalý to pleonasmus a protiklad té skutečné. Nebylo by na čase, když už se stále nemáme moc k tomu, s tím něco dělat, nelhat si alespoň do kapsy, jak nás již před onou drahnou dobou vyzýval rovněž onen Havel a nalít si místo kalených vod alespoň pro jednou čistého vína?

I když…zuří sice předvolební kampaň a volby jsou za dveřmi, ale není trochu pozdě? -Sám onen Jirka přece prohlásil, že 90% všech zákonů přijde z Bruselu. Tam je vyrábí 27 nevolených komisařů s jejich armádami byrokratů a lobbystů, z valné části socialisti, zelení a nejméně 10 (krypto)komunistů. Apropos: Dostali socialisti zelení a komunisti v eurovolbách většinu hlasů, nebo se jedná o další palácový puč, tentokrát celoevropský? A pro to ostatně naši Jirka s Mirkem s jejich politikářskými slezinami oranžových komisárků se sralbotky svorně hlasovali a média patřící jejich spřáteleným cizím světoobčanům se soustředěně snažila zmasírovat celý národ -a ten s tím i přes onu tsunami vymývání mozků po většině stejně nesouhlasil. Bohužel se nějak ten národ stále taky zapomněl postavit za svůj názor, tedy na stranu svého prezidenta a v důsledku sebe sama – nejen v hospodských řečech, ale i politickou akcí – ať už ho máte rádi nebo ne, jednoduché poselství: v mezích možností demokratický národní stát je lepší než europská nebo světová oranžovozelenorudá diktatura.

Dnes tam sice žádné nestojí, ale oni Čechoslováci ještě před těmi čtyřmi desetiletími vyšli do ulic i proti tankům, že to překvapilo a zaskočilo i iluzionistického cynika Kunderu – ačkoli to jistě nedělali jen aby ukázali (jak děl v onom svém elaborátku z prosince 1968) „jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu„, ale opět především zřejmě na obranu prosté lidské svobody před nestvůrou Leviathana. Proč nejdou lidé do ulic dnes? Ano, právě proto, že tam ty tanky (ještě) nestojí a příšera nabyla jiných podob a pronikla do myslí mnohých, že není lehko ji rozpoznat. Umí něco takového ještě vůbec náš národ, uměl kdy? Nechci být prorokem, ale od toho se téměř jistě zase odvine jeho budoucí úděl.

© 2010 Jan Zeman, text může být volně šířen

http://janzeman.blog.idnes.cz/c/130367/Udel-cesky.html

Reklamy

Akce

Information

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s




%d bloggers like this: